Příčiny státního bankrotu v Argentině
Známý případ „úspěšné“ pomoci Mezinárodního měnového fondu je Argentina. V roce 2001, když zrealizovala požadavky MMF (IWF), další předem domluvené úvěry již nedostala. Byla neschopná plateb a totálně zkrachovala. Schweizerische Wochenzeitung ze dne 10. ledna 2002:
„Argentina hospodařila v posledních letech přesně dle pravidel Mezinárodního měnového fondu. O své dluhy pečovala s vidinou možnosti dalších půjček. Měnovému fondu se to zdálo v pořádku. A odpovědné kruhy ve Washingtonu, Buenos Aires a Madridu si spokojeně mnuly ruce, když sledovaly, jak perónisté ( = stoupenci politické ideologie J. D. Peróna a jeho ženy Evy v Argentině – pozn. překl.) prodávají jeden státní podnik za druhým a prohospodařují i nerostné bohatství země. Argentina by podle mezinárodních směrnic a liberalizaci hospodářství mohla posloužit jako ukázkový příklad. Také když Menemova vláda očividně nepoužila příjmy z prodeje státních podniků a nerostných zdrojů ke snížení státního dluhu, držel Mezinárodní měnový fond nadále svou linii. Stát dostával i nadále půjčky, smyčka (dluhů) se utahovala a vydojilo se, co se dalo.“
V prosinci 2001 vyšly v mnoha městech desetitisíce Argentinců do ulic a bušili přitom lžícemi o hrnce, aby tak protestovali proti vládě, jež vedla zemi k bankrotu. Kdo mohl, měl své zlato již dávno v zahraničí. Země se propadla do chaosu. Vláda se neortodoxními metodami pokoušela udržet v zemi alespoň nějaké zlato. Bylo zavedeno tak zvané corralito ( = česky chlívek): každý občan mohl ze svého konta měsíčně vyzvednout jen tisíc pesos ( = přibližně tisíc amerických dolarů). Zbytek byl zmražený. Část vkladů v dolarech byla navíc převedená zpět na domácí měnu. 18. prosince 2001 vyhlásil prezident Fernando de la Rúa výjimečný stav. Protesty vyústily v krvavé pouliční srážky s policií. O čtyři dny (a po řadě obětí na životech) později byl prezident svržen.
„Pád Ferdinana de la Rúa“, psal americký ekonom a hlava Z-Magazínu Mark Weisbrot v listu Washington Post dne 25. prosince 2001, „nemohl nikoho překvapit. Implose ( = opak explose; vnitřní integrita porušena vyšším tlakem okolního prostředí) v Argentině nese jednoznačně otisky prstů Mezinárodního měnového fondu.“
Mnohé z toho, co se odehrálo před státním bankrotem v Argentině, se bohužel velmi podobá krizi v Řecku po roce 2010. Hlavními důvody špatného stavu státního rozpočtu bylo krácení daní a korupce. Podobnosti existují i v měnovém systému. Argentina navázala svou měnu v roce 1992 na americký dolar, a tím rovněž pustila z rukou otěže vlastní měnové politiky. Jako v případě Argentiny, pocházely přibližně tři čtvrtiny věřitelů ze zahraničí. A v obou zemích navrhoval MMF (IWF) opatření, jež měla vést ke konsolidaci ( = ustálení) měny.
Princip je jednoduchý a účinný: Národ se natlačí do obrovských dluhů, až nakonec nemá nikdo peníze. Potom se stát přinutí ke krácení výdajů na sociální účely a platy a současně musí zvýšit daně. Pro obyvatelstvo to znamená: minimální příjmy ale vyšší výdaje – jistojistě skvělý obchod! Když stát zkrachuje, supi si poraženou krávu naporcují a národu zůstanou jen bezcenné zbytky. FAZ k tomu 15. září 2010 píše:
„Pro Řeky, kteří v měnové unii čelí podobným tlakům, jsou Argentinci se svou kombinací přebujelého státního dluhu a pevného směnného kurzu, podle mínění mnohých ekonomů, přímo osudovým předobrazem. Podobně jako Argentina, mělo i Řecko již léta obtíže s přizpůsobením rozpočtové politiky požadavkům zvoleného směnného kurzu, argumentuje Desmond Lachman z Amerického institutu pro podnikání a výzkum politiky. Měnový fond v Argentině pouze zdržoval nevyhnutelné – a sice zrušení návaznosti pesa na americký dolar, dokud se nenavršila nepřekonatelná hora dluhů. Lachman doporučil Řecku, aby se poučilo od Argentinců a opustilo měnovou unii. Nezbytné období recese před novým začátkem by se tak mohlo zkrátit na minimum.“
Tím vyslovil Desmond Lachman to, co jsem v případě Řecka považoval za jediný správný krok: vystoupení z eurozóny, znovuzavedení vlastní měny a s tím spojené oddlužení. Na veřejnosti a v médiích se však o této možnosti nesmělo diskutovat, neboť to mohlo ohrozit další existenci Evropské unie. Místo toho byli řečtí politikové očividně donuceni prodat vlastní národ a zemi Mezinárodnímu měnovému fondu.
Má osobní rada: Nikdy nevěřte výkladům politiků nebo médií a hlavně si nikdy nezapomeňte položit otázku: „Komu to prospěje?“
ZDROJ: Úryvek z knihy: Michael Morris – Co nesmíte vědět!